Altruismus, víte co to je?

Já to nevěděla, a když se to ke mně dostalo, měla jsem pocit, že jde o nadávku, nebo nenápadné naznačení nestability mého psychického stavu. Ale jak se ukázalo, bylo to přesně naopak, i když spousta lidí stále trvá na tom, že jsem se pomátla na rozumu.   Začalo to vlastně cca před dvěma měsíci. Dostal se ke mně článek o vůbec první transplantaci dělohy, která se v ČR uskutečnila před rokem. Netušila jsem, že je něco takového možné a tak jsem hledala dál. Tohle téma mě neskutečně zaujalo.

 

Já sama děti mít nechci a můžu a jiné ženy chtějí a nemohou… cítíte tam to, co mě trklo?

 

Obvykle jsem impulzivní a od myšlenek k činům se dostávám v rámci minut. Sepsala jsem tedy mail, ve kterém vyjádřila zájem stát se dárkyní a odeslala na adresu IKEMu pro kontakt s veřejností. Tak nějak jsem si říkala, že stejně neodepíšou a že se mail na to transplantační oddělení ani nedostane. Pár dnů jsem čekala na odpověď a pak to pustila z hlavy, že došlo na moje předpoklady.   Plánovala jsem, že bych příští rok šla na hysterektomii, jak už jsem psala v článku o tom, že vážně nechci děti. A vidina, že by tu dělohu nevzali a nevyhodili jako flák masa, a že by mohla být užitečná nějaké paní, která dělohu buď nemá, nebo má nefunkční, se mi velmi zamlouvala.

 

Ale neodpověděli – Život šel dál.   Uplynuly dva týdny a v mailové schránce na mě zamrkal velký nápis IKEM. Padla mi brada. Rozklikla jsem a četla dopis od transplantační koordinátorky, že si velmi váží toho, že se chci stát altruistickou dárkyní dělohy a že by ráda domluvila osobní setkání s panem docentem Froňkem. Altruistická? Co to, sakra, je? Hledala jsem a našla – význam je stejný jako české nezištná. Prostě dobrovolná, z vlastního popudu a bez nějakých požadavků odměny.   Odepsala jsem, že jsem nadšená, že se opravdu ozvali a postupně jsme domluvily termín a ještě jsem sepsala takový krátký sumář o sobě.

 

V pátek 23. června jsem jela do IKEMu. Nervózní jsem byla jak pes, a to jsem ještě měla kliku, že jsem si pana docenta předem negůglila. Kdybych to udělala a věděla předem, jaká je to kapacita, nedostala bych ze sebe na slovo.   Každopádně pan docent Froněk je úžasný člověk, se kterým byla opravdu radost si popovídat. Vysvětlil mi prakticky vše, co mě čeká za vyšetření, jak vše probíhá a co bude následovat, pokud všechna vyšetření vyjdou dobře. Zmiňoval, že v naší kotlině není altruistické dárcovství nijak časté a že si mé nabídky neskutečně váží. Zároveň jsme probrali, že by se rovnou daly napravit i mé dva dlouholeté problémy – ohavná jizva po operaci slepého střeva a inkontinence. Už to by pro mě byla veliká odměna.   Dozvěděla jsem se, že mě budou čekat tři vyšetření – gynekologické – zda je děloha v pořádku, dobře umístěná etc, interní – zda netrpím srdeční chorobou, která by mohla být překážkou kvůli operaci, která jenom pro mě trvá kolem pěti hodin, a psychologické – jestli jsem si vědoma všech úskalí, faktu, že pak už děti mít nebudu definitivně a tak dále.   Za pár dní mi přišel mail z gynekologie v Motole. Docela jsem byla ráda, že první si odtrpím to nejhorší, a 4.7. jsem tam jela.

 

Tentokrát jsem se dostala do rukou druhému nosnému pilíři studie transplantace dělohy, panu doktoru Chmelovi. Když jsem ho zahlédla poprvé, skoro jsem chtěla utéct. Dvoumetrový holohlavý mužský ve mně budil docela strach. Jenže pak začal mluvit a vyklubal se z něho neskutečný sympaťák. Vyšetření zbytečně neprotahoval, jsa si vědom, že to pro žádnou ženskou není bestofka, a zase jsme skončili u povídání o tom, co mě k tomu vedlo, a jak si váží mého rozhodnutí. Nevím, pořád mám pocit, že něco takového by mělo být samozřejmé a běžné, ač tomu tak není.

 

Napumpoval mi sebevědomí a já ještě doma v Teplicích chodila s připitomělým úsměvem na tváři. Přiznám se, že kdybych takového doktora našla tady, tak snad budu chodit ráda na gyndu.   Další dvě vyšetření jsou přede mnou. A pak? Vyplň se osude.   Mrzí mě akorát jedna věc. Že jako protiváha doktorům, kteří si váží mého rozhodnutí a plně ho akceptují, stojí několik lidí z mého okolí, kteří se mě snaží přesvědčit, že jsem hloupá, že do sebe nechám dobrovolně řezat a že toho budu litovat a že se zbavuji toho nejcennějšího, co mám (Co, prosím?). Jen málokdy se setkám s postojem, že pokud si tím jsem stopro jistá, tak je to ode mne záslužný čin. Je těžké si uvědomit, že ve třiceti už asi vím, co od života chci a očekávám a děti to rozhodně nejsou? 10% lidí děti nechce a přesto se spousta z nich přemůže pod tíhou stereotypu a zbytek života trpí. Já trpět nechci.

19 komentářů u „Altruismus, víte co to je?

  1. I když já jako svoje životní přání mám děti, tak tohle je něco, co nikdy nepochopím. Jak někdo v době, kdy je lidí jako myší chtít, aby posláním každé ženy bylo mít děti? To je prostě hrozný. Upřímně ti fandím a doufám, že lidí, kteří ti říkají, že ses asi zbláznila, je co nejméně. Koneckonců jim je do toho úplné nic. A i kdyby sis to rozmyslela, pořád můžeš darovat domov nějakému malému skřítkovi z dětského domova. Nad tím oni nepřemýšlejí? Když už teda zahrnují možnost, že v sobě najednou najdeš nějaké nutkání mít dítě.

  2. Kajo, je to jen tva vec.Nikdo nema pravo te soudit.Ja mam deti, jsou pro me vsim a naplnenim meho zivota, ale chapu i ty zeny, ktere proste dite nechtej.A je skveke, kdyz si jses 100% jista, ze deti fakt ne, ze pomuzes nekomu jinemu.Snad budes prvni zena u nas v cr, ktera s darovala delohu a ta druha ji prijme a odnosi si miminko.

  3. [2]: První dárkyně nejsem, už proběhlo sedm transplantací, ale zatím, jak to chápu, tak budu první "cizí", neznámá s příjemkyní. Strašně ale doufám, že ne poslední 🙂

  4. Asi jsem to napsala spatne, mela jsem na mysli, abys byla prvni darkyne u ktere se to povede az do zdarneho konce – ze se narodi diky tobe nekomu mimco.Mam dojem, ze jsem cetla, ze se jeste nikomu nepovedlo diky darovane deloze zdarne donosit miminko.

  5. [4]: Kdepak, ve švédské studii transplantovali 7x a mají pět dětí a dvě na cestě. U nás se ještě neví, protože první embryotransfer může proběhnout až po roce od transplantace

  6. Kajo,moc dobre vim,jak se citi zena,ktere doktor vyrkne ortel:nemuzete mit deti..moc dobre vim kolik bolesti,ztracenych nadeji,planu a slz me to stalo..A ze poslednich 15 let bylo o smireni se s tim..ted i po tvrdem ortelu doktoru se muzu hrde pysnit neskutecnym clovickem,ktery byl pocat naprosto prirozene,odnosen i porozen naprosto prirozene a tim je moje bajecna dcerka…chci tim jen rict..ze mit deti je na kazdem cloveku zvlast..pro nekoho je to poslani pro nekoho ne..kdybych nemela delohu nebo ji mela nefunkcni a existovala by zena ktera by me dala tu svou a dala me tim moznost vlastniho ditete tak bych ji do smrti byla vdecna…to co delas Kajo je neco pro nekoho nepredstavitelny ale pro me osobne neco,za co si te hrozne moc vazim..moc preju aby se to vsechno povedlo…za me mas standing ovation💜💜💜

  7. On je to trochu paradox, každý zaměstnavatel (a vlastně všichni) neradi vidí, když máš dítě, musíš se o ně starat, zabírá ti čas, ale na druhou stranu ti bude každý při tvém rozhodnutí předhazovat, jak nejsi normální a že mít děti je dar. No, ať už děti chceš nebo nechceš, bude to "špatně vždycky".

  8. Já teda děti nechci, ale furt si říkám co kdyby náhodou… A proto tě obdivuju. Upřímně, bez ironie. :-) Navíc je to fakt úžasný čin – ani nevím jak to nazvat, aby to nevyznělo blbě.

  9. Já ti v tomto neskutečně fandím. Obzvláště po tom, co to vypadalo, že děti nikdy moci mít nebudu a já si je tolik přeji … dala bych pak cokoliv za to, abych měla funkční orgán k rození dětí …

  10. Jsi statečná.. Nebýt takových lidí, byl by svět o mnohé chudší..Alturismus není nebezpečná nemoc. Je to v nás lidech od pradávna. Alturismus z nás dělá lidské bytosti. PS: osobně nevidím moc rozdílu, mezi darováním ledviny a dělohy (jasně-ledviou nerodíš děti) A furt je lepší nemít děti-když je nechceš, než mít děti nechtěné-těch jsou plné děcáky 🙂 Hodně síly přeju. :-)

  11. Ahoj sestřičko-dceruško,nesmírně ti fandím,v otázkách dětí máš jasno dost dlouho a jsi v tomto rozumná.Nebylo to náhlé bezhlavé rozhodnutí,ale výsledek dost dlouhého dumání a vážím si toho,že víš co chceš a jseš ochotná pomocí někomu jinému. Bohužel máš pravdu,každý by chtěl aby to bylo samozřejmé a když to uděláš tak tě pomluví,odsoudí a udělají z tebe blbce.Já si tvého činu velice vážím a držím ti pěsti. ✊👍

  12. Vážně super článek a seš strašně statečná. Já netušila, že tohle je vůbec něco, co se děje a protože také nechci mít děti budu to muset trochu nastudovat. Držím palce ať to všechno vyjde xx

  13. Upřímně ? Je to tvoje děloha a tvoje věc, co s ní budeš dělat. Takže pokud ses ty rozhodla, že to tak chceš, pak je to správný rozhodnutí a já ho budu podporovat. Ne proto, že já si myslím to, či ono. Ale protože ty si myslíš, že je to správný a že to tak má být a že ty to tak chceš. Ty budeš spokojená a to je správný. Moc ti přeju, abys našla spokojenost. Nemyslím si, že je to konečná. Na světě je spousta dětí, který  potřebují někoho mít a nikoho nemají. Kdybys měla pak náhlou nutkavou potřebu změnit rozhodnutí, jsou tady kojeňáky, adopce a nebo pěstounství. A nebo adopce na dálku. A víš, jakou výhodu má pořídit si starší dítě? tu nejhorší dřinu už za tebe někdo oddřel 🙂 Takže se drž, ať všechno dopadne, jak má. Drž se, ženo.

  14. Já jako puberťácký neználek vůbec nevěděla, že něco takového se dá. Ať vše dopadne dobře a ať jsi šťastná.

  15. Mimochodem – dneska jsem to tomhle tvém….přemýšlím, jak nazvat tu činnost. Nápad to není, akce taky ne, ale ty víš, co myslím – vyprávěla kamarádce, která mě spolu s manželem před pár lety takřka adoptovali. Nemůžou mít děti, autoimunitní choroba jí zničila …řekněme – celý podvozek.ona je kariéristka (tak, co jiného ženský zbyde)a on po dětech nijak zvlášť úplně netouží. Zvládl by to, to se ví, ale bez nich mu to taky nevadí.

  16. Hele, tohle je třeba hrozně zajímavý i z pohledu transsexuality u FtM, protože pokud žena prochází přeměnou v muže, ta jsou jí odebrány všechny reprodukční orgány. Jinak to nejde. Naše Ústava jasně říká, že muž je ten, který nemá pohlavní orgány ženy…Je to docela zvláštní, že to TS lidem nenabízí, protože ročně u nás projde touhle změnou několik desítek lidí. Zdravých lidí, který jen "vykuchají" a zbytek zahodí..

  17. Já Tvoje rozhodnutí respektuji a vážím si ho. Za sebe bych ho ale nikdy neudělala. Když pominu to, že na okamžik, kdy se stanu maminkou se těším většinu svého života, tak bych se bála, že si to jednou rozmyslím např. mě ovlivní partner apod. a děti chtít budu a už to nebude možné.
    Je ale hodně uklidňující, že vedl lidí jako jsem já – toužící po dětech, jsou na světě i lidé jako Ty – děti nechtějící, ale dělohu darující.
    Tvůj dar splní někomu, mého ražení, životní, bytostné přání a za to si Tě obrovsky vážím.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *