Bojím se hluchoty

Když jsem byla malá, stávalo se, že jsem něco neslyšela. Doma mě peskovali, že jsem si pouštěla televizi nahlas, nebo jsem seděla až u ní. Jenže ze začátku nikoho nenapadlo, že by to nemusela být jen „dětská hluchota“, kdy dítko slyší jen to, co chce. Matka byla přesvědčená, že jsem jen zlobidlo, ale mojí starší sestřičce to bylo divné, tak mi za zády mluvila o něčem, co věděla, že by mě v devíti letech nadchlo. A moje reakce? Nulová, protože já nevěděla, že o něčem mluví.  Sebrala se, vzala mě na ušní a od té doby se můj příběh píše jako příběh silně sluchově postiženého člověka.

Diagnóza nebyla hezká. Oboustranná percepční porucha sluchu převážně v řečových frekvencích. Ztráta sluchu cca 70-75%. Pecka. Prostě slyším tak čtvrtinu toho, co normální člověk. Jenže jsem potvora, naučila jsem se odezírat a až na časté vyptávání co kdo říkal, celkem normálně žiju. I když jsem tehdy dostala sluchadla, dnes jsem bez nich, protože ve chvíli, kdy jsem měla sluch „opravený“ byly zvuky zkreslené a já byla ve stresu z neustálého hluku.

Je zvláštní, že i přes to, jak masivně poškozený sluch mám, jsem na něm závislá. Miluji hudbu a představa, že bych měla být bez písniček je pro mě víc, než děsivá. Hudba je pro mě jedním z několika způsobů, jak utíkat před vnějším světem, jak se dostat do dobré nálady i když je mi mizerně, nebo jak si navodit trochu té melancholie, když chci psát. Hudba je plná příběhů, které mi mluví ze života, nebo naopak můj život ovlivňují.

Jenomže… před rokem jsem byla na kontrolním foniatrickém vyšetření. Sluch se mi nelepší ale pomalu a jistě zhoršuje. Současná ztráta se posunula na 75-80% a já se čím dál častěji pozastavuji nad myšlenkou, že jednou, jednou třeba ohluchnu úplně. Možná jsem pesimista a možná maluju čerta na zeď, ale za deset let od posledního vyšetření pokles o 5%? To je docela skok, vzhledem k délce lidského života a k faktu, že ztráta nad 85% je brána jako praktická hluchota.

Nevím, co bych dělala, pokud by to nastalo. Možná bych se snažila prsty vnímat vibrace a poznat v nich rytmus, ale dokázalo by mě to uspokojit? Bojím se, že ne. Navíc pochybuji, že bych toho byla schopná, protože i když se říká, že kdo má poškozený nějaký smysl, má ostatní smysly posílené, já jsem čestná výjimka, neboť žádný z mých smyslů nevykazuje známky nadprůměru.

Vím, že je zbytečné, říkat si, co by, kdyby…  dokud to nenastane, ale ten strach ve mně stále hlodá a čím jsem starší, tím je silnější. Můžu jen doufat, že budu žít rychleji, než se stihnou moje uši opotřebovat do nepoužitelna.

2 komentáře u „Bojím se hluchoty

  1. jednak si myslím a doufám, že to nenastane a druhak – ani při 85% nepomůže naslouchadlo? Mně nikdo nevěřil, že na levé ucho moc neslyším – prý jsem si vymýšlela. Až manžel mne poslal na všechna vyšetření a ukázalo se, že jak mne jednou v mládí kopl kůň do hlavy, že to není úplně bez následků … Naštěstí na druhé ucho slyším výborně, ale alespoň trošičku se dokážu vžít do tvých obav … a to hudba není až tak doprovodným prvkem mého života (teď nevím, zda to není smutné). Ale nakonec- pevně doufám, že se jednou potkáme a můj hlas uslyšíš naprosto v pořádku 🙂

  2. to zvládneš, kočkooo. Máme řadu známých sluchařů a lidí, který dělají pro asociace jako Dar sluchu a pomáhají i dospělákům k vymoženostem, jako je kochleár, nebo sluchadlo, které si nemůžou dovolit. kdyžtak dej vědět, můžeme tě spojit s erikou (byla na tom podobně jako ty, ale já mám pocit, že ona to měla z nějaké choroby v dětství a postupně se to zhoršovalo, až v návaznosti na práci u nás v nadaci tehdá se jí podařilo probojovat k tomu, že dneska má kochleární implantát, i když už je dospělá) a nebo něčím podobným. KDYŽ TY BUDEŠ CHTÍT.Do ničeho tě proti vůli tahat nehodlám, jen abys věděla, že cesta někam jde, jestli si na ni vyšlápneš, nebo ne, to je už jen tvoje rozhodnutí.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *