Jak mě poznamenala traumata z dětství – jídlo

Poměrně často čtu, že děti, které od rodičů prožily týrání, ať už fyzické nebo psychické, nezřídka šlapou ve stopách těch, kteří jim způsobili nejvíc bolesti. Ano, kdybych byla jiná a svoji matku dokázala milovat i přes to šílené ubližování, možná bych byla jako ona. Zaznamenávám poměrně dost společných vlastností, tak trochu k mé nelibosti. Jenomže já si řekla, že za žádných okolností nesmím být jako ona.

Není těžké si všimnout, že mám ve svém věku spoustu divnozvyků. Ano, k některým jsem se propracovala časem a slabou kompulzivní poruchou (drobek zesílenou soužitím s Petrem, který ji má taky). Jiné jsou ale celkem prokazatelně dílem mého téměř šestnáctiletého soužití s matkou, sešněrovanou zase jejími divnozvyky. A protože jsem si ji v podvědomí uložila jako negativní vzor, dělám ty věci přesně naopak, než ona.

Matka šetřila na jídle. V době, kdy ještě fungovala jakž takž normálně, u nás byly moje nejoblíbenější potraviny tabu – pravé máslo, tvrdé sýry, vejce… Všechno bylo příliš „drahé“ a já to jako dítě viděla jen velmi vzácně. Později, když už nefungovala skoro vůbec, přestala vařit a veškeré jídlo zamykala v lednici na řetěz, abych si náhodou nemohla vzít něco, co jsem byla nakoupit, nebo to přivezla babička. Většinou to tak v té lednici zůstalo, dokud se to nezkazilo. Nějaké mlsoty, to neexistovalo vůbec. V té době jsem chodila na obědy k přítelově mamince a nebýt jí, asi bych byla hubená… nebo studená.

Proto dnes, když jdu nakupovat, absolutně nešetřím na jídle. Chci ochutnat tohle, nebo támhleto? Šup s tím do košíku. Dnes je jídlo, kvalitní, dobré a třeba i různě zajímavé či exotické hodně velká položka v mém rozpočtu. Když nad tím přemýšlím, nelituju toho, že si kompenzuju dětství. Vzpomněla jsem si ale ještě na jednu věc – Téměř nevyhazuji potraviny. I když toho kupuji hodně, snažím se nejdřív odebírat ty podléhající zkáze a pak teprve ty trvanlivé. Co nespotřebuji, šup s tím na mrazák, ono se to bude hodit koncem měsíce, před výplatou.

Stačilo by málo, abych byla jako ona? V tomhle případě asi ne. Považuji se za člověka s centrem slasti v hubě a nedovedu si představit, že bych šla cestou šetření na jídle. Občas, jen velmi zřídka, se přistihnu, že vybírám ze dvou možností tu v akci… Ale opravdu jen zřídka.

2 komentáře u „Jak mě poznamenala traumata z dětství – jídlo

  1. Tak na tohle nevím, co napsat.. Nejprve jsem si hledala, co je to ta kompulzivní porucha. To je docela hodně na hlavu, i když nevím, jak se to projevuje zrovna u tebe, ale to co ti dělala máma? To je šílený! Myslela jsem, že takové věci se dějí jen v šílených Amerických filmech, ale že by se to dělo někde kousek ode mě bych nikdy neřekla. Obdivuji, že jsi se s tím tak nějak vyrovnala a přeju ti do nového roku pohodu, zdraví a kupu jídla! 😛 🙂

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *