Kmotřička

 

„Vodprejskni, šmejde!“ prskla jsem po snědém obličeji, motajícím se až příliš dlouho v mém zorném poli. „Nepřizpůsobivý spoluobčan“, jak se teď cikánům z pseudoetických důvodů říká, něco zažvatlal a odpotácel se stranou. Konečně jsem zase měla volný výhled. Bílé obkladačky socialistického nákupního centra mě studily do zad a já dál sledovala cvrkot, který téhle ulici Trnovan příslušel každý večer a noc. Lemy síťovaných punčoch mě škrtily, sukně mi připadala kratší, než bych kdy byla ochotná připustit, a halenka, zapnutá na jeden knoflík, také neposkytovala zrovna ukázkové soukromí. Přeci jen jsem měla starou školu a v době, kdy jsem se narodila, bych takhle vymóděná byla považována za nahou. Na druhou stranu jsem ráda, že už nemusím nosit haldy spodniček a korzet. Kalhoty jsou tak pohodlná věc, a to si ji muži dlouho nechávali jen pro sebe.

Ovšem situace si žádala něco jiného, a jak se tak říká: účel světí prostředky.  Mrkla jsem koutkem oka do podchodu a přesvědčila se, že lesk dalších dvou očí vidím tam, kde má být.  Jako by se tam sametová tma naleptaná oranžovým světlem prohnula do oblouku a místo na okamžik potemnělo. Jen na maličký okamžik, hned se zase dva zeleně řežavějící uhlíky uspokojivě rozežhnuly.

Vrátila jsem se k dění na ulici. U sexshopu postávající ženština podobně lehkého oděvu, a podle všeho i mravů, už protáčela mobilní telefon. Co nevidět se tady začnou dít věci. Než jsem se stihla nadechnout, vyjelo z postranní ulice temně modré Audi s neprůhlednými skly a zastavilo nedaleko ode mne. Bliknutí reflektory neznamenalo nic víc než výzvu. Nasadila jsem profesionálně potěšený výraz ala „Hurá, kunčoft!“ a rozeběhla jsem se k autu, zatímco jsem se snažila nezakopnout na vysokých podpatcích.  Hlavou mi probleskla myšlenka na moje glady a jejich pohodlí, hned jsem ji ale zahnala pod tíhou nastalých událostí.  Zadní dveře Audiny se otevřely a dvě ruce, chlupaté jako nohy ruského námořníka mě vtáhly dovnitř.  Hned mi došlo, že ruští námořníci nemají chlupaté jen nohy. Ten chlápek, co mě zatáhnul do auta, vypadal jako gorila ze špatné gangsterky, stejně tak ten, co seděl na místě spolujezdce. Zlaté zuby, upnutá černá trička a tetování s nápisy v azbuce. Pravděpodobně odpadlíci od SPECNAZ.  Jen ten za volantem byl jiný. Měl ulízané vlasy, v uchu zlatou náušnici, koženou bundu na levé straně nepatřičně vyboulenou. Jasně, pasák. Tahle sorta lidí vypadá po celá léta pořád stejně.

Dělala jsem úplně blbou a tvářila se jako mírně podprůměrně inteligentní šlápota, které absolutně nedochází situace.

„Ale pánové, vy ste tři, to bude za draho!“ chichotala jsem se a hmátla gorile vedle sebe do rozkroku. Gorilák se jen zašklebil a chytil mě za zápěstí. Znovu jsem se zasmála. „Ty to máš rád na drsno, co?“ To už se otočil jejich šéf u volantu.

„Umřeš, děvko!“ prsknul po mně s nepřeslechnutelným ruským akcentem. „Šlapat u menja v rajoně se nevyplácí!“ Gorilák zesílil stisk a já se schoulila do předpisové polohy vzlykající trosky.  Vezli mě uličkami za periferii a dál si to frčeli k vesnicím. U lesíku zastavili a zlatozubý spolujezdec mě za Gorilákovy asistence vyvlekl z auta. Jejich pracky mě na zápěstích docela hodně tlačily a já se vzpouzela už skoro ani ne „jen jako“. Hodili se mnou do příkopu a já z lehu pozorovala okolí. Zase jednou jsem byla ráda, že nejsem úplně obyčejná holka, ta by spatřila jen černočernou tmu. Já však viděla celkem dobře a tak jsem mohla koutkem oka zpozorovat stín černější než noc, jak se zavlnil a blýskl na mě očima. Že tu nejsem sama, mě celkem dost potěšilo. Gorilák se ke mně sehnul, zvedl za už tak dost otlačené zápěstí a vlekl mě kamsi do hlubin hájku. Ulízanec šel za námi a Zlatozubý zůstal u auta.

Kdybych tvrdila, že mě hrob připravený v lese nějak výrazně překvapil, lhala bych.  Že se tu pohřbívá, jsme věděli už dávno, ale komu patřila ta těla a kdo je tu nechával, už ne. Konečně jsem si mohla hroby spojit s mizejícími prostitutkami, které jsme teď řešili. Gorilák mě přitlačil do kleku nad nehlubokou jámu a Ulízanec vytáhl to, co mu činilo onu bouli na bundě. Mému cvičenému oku neušlo, že je to Desert Eagle, zbraň, která má v anglickém návodu napsáno, že prostřelí pět válců z náklaďáku a v palestinském, že prostřelí deset za sebou stojících Izraelců. Podle toho, že si zakročil a vzal obouruč, zná šílenou sílu této zbraně.  Já také.

„Pomodli se, děvko!“ řekl, a na spoušti se mu zachvěl ukazovák.  Víc než zachvět se mu nestihl. Než to dořekl, zlomila jsem vaz Gorilákovi, Ulízanec si snažil z hlavy strhnout chuchvalec prskajících chlupů a z míst, kde míval oči, se mu řinuly krvavé krůpěje.  No vida, i ruskej šmejd si umí pobrečet, když na to přijde.

Upravila jsem se.

„Kitty, teď ho nech, ještě si s pánem potřebuju vyměnit pár milých slovíček, než ti ho dám.“ Kočka sebou přestala zmítat. Jako by byl její pohyb to jediné, co Ulízance drželo na nohou, klesl na kolena, přesně do pozice, v níž jsem se ještě před okamžikem nacházela já.  Tak jsem ho ale nepotřebovala. Z kotníku jsem si klíčkem sundala pouta, která do teď tvořila dojem extravagantního šperku a jednou stranou mu je cvakla na ruku. Odvlekla jsem ho k nedalekému silnému buku, abych mu kolem něj mohla spoutat ruce za zády. Kmen byl mohutný, délka jeho paží ho nemohla úplně obejmout, takže se to neobešlo bez nepříjemného křupání vykloubivších se kloubů. Ach ti lidé, opravdu nic nevydrží. Natlačila jsem ho znovu k zemi, takže křupání pokračovalo, a nohy se mu rozjížděly, že připomínal, maličkou Eiffelovku, které se v rozkroku rozlévala nepěkná mokrá skvrna. Asi by řval, ale buď se proti řevu zatvrdil, nebo už ani řvát nemůže. Ono se asi špatně křičí s průdušnicí proseknutou kočičím drápem.  Špatné, potřebovala jsem, aby mluvil. Připlácla jsem mu dlaň na díru v krku a sledovala, jak konečně zase nabírá vzduch ústy. Začala jsem s monologem, který jsem brzy chtěla proměnit v dialog.

„Tak jo, ty hajzle. První věc už jsi mi ukázal. Potřebovali jsme vědět, kam ty ubohý holky vozíš, a to už je mi jasný. I to, že žádná z těch, co se tu poslední dobou ztratily, už nežijou.  Takže mi jen řekni, kde najdeme Sabotinova, a já tě nechám bejt. Tak co?“

„Nět!“ zasípal.

Přikopla jsem mu pod rozcapený rozkrok hromádku větviček a listí a chvilku se na ni soustředila. Trvalo tak pět vteřin, než začala dýmat, a asi dvacet, než se ohýnek rozhořel tak, že mu začal sušit skvrnu od moči. Skoro okamžitě s procesem sušení začal i proces řvaní. Zajímavé, jak jsou muži na to svoje nářadíčko hákliví.

„Tak ještě jednou stejná otázka.“ Zapnula jsem diktafon v mobilním telefonu.

„Nět, to pálí… Sabotinov je doma.“

„Doma tady, nebo v Rusku?“

„Tady, koupil dům za městem.“

„Kde?“

Plameny začaly trošku skomírat a s nimi i Ulízancova ochota mluvit. Přidala jsem tedy další chrásť.  „Tak kde?“

„V satelitu za Doubravkou. Hned z kraje od Teplic, ten bolšoj dom.“

Tušila jsem, kde to je. Těšila jsem se, až zprávu ověřím a předám vedení. Už, už jsem chtěla Ulízance předat Kittynce, když se za mnou ozvalo těžkopádně šourání nohou v lesním podrostu. Jak jsem mohla zapomenout na hlídku u auta… Tak začátečnická chyba.

Běh času se zcela poeticky zpomalil. Cítila jsem těžké nárazy střel i to, jak mi bez většího odporu procházely tělem. Jak jsem padala, stihla jsem ještě zaznamenat černý stín, který Zlatozubému a pak i Ulízanci bleskově zlomil vaz.

 

***

 

„Vstávej ty trdlo!“ ozvalo se mi nebezpečně blízko ucha. Rozlepila jsem oči a marně si snažila vzpomenout, co se vlastně dělo. Stávalo se mi celkem často, že jsem se drobek opila, a když jsem ráno vzbudila doma, bylo mi přesně takhle. V hlavě si neurony hrály se sbíječkami a dynamitem na horníky, měla jsem žízeň a v hlavě okno, že ho zbývalo jen otevřít a vyvětrat. Něco mi ale říkalo, že tentokrát to není kocovina. Na hrudi mi seděla Kitty, a ze židle vedle postele mě potměšile sledoval Erik. Opřela jsem se o lokty, abych se mohla podívat, s čímže si to vlastně hraje. Kočka mi slezla z prsou a zlobně zaprskala. Erik měl na klíně torzo mojí halenky a dírami v ní prostrkoval pěst.

„To bylo docela slušný, holka. Nebejt Kitty, tak jsme tě možná i pohřbívali. Takhle jsem musel zaházet jen ty tři. Stejně jsem odolával pokušení tě k nim přihrábnout. Mně bys nechyběla, ale Kitty by umřela steskem, kdybych tě tam nechal, tak mi nezbylo nic jinýho, než tě odtáhnout k tobě domů. Víš vůbec, jak umíš bejt těžká?“ Znovu zavrtěl hlavou. „Tumáš, najez se.“ Podal mi několik mléčných čokolád s fialovou krávou. Rozbalila jsem jednu a začala se živit. S plnou pusou jsem mu odporovala:

„Proč mi furt nadáváš? Vím, kde je Sabotinov.“

„To já taky. Celá ta tvoje včerejší akce byla víceméně zbytečná.“  Sklonila jsem hlavu a sledovala linii růžových jizev, vedoucích mi přes hrudník. „Sakra, letos už to do plavek nebude,“ podotkla jsem zcela z jiného soudku. Erikův potměšilý výraz se změnil v pohoršený a modré oči ztvrdly.

„Jak můžeš vtipkovat?“

„Znám se… Tohle není poprvé ani naposledy, co se mi něco podobného stalo. Víš o mně ještě moc málo, můj milý. Co Pléša, říkal něco na včerejšek?“

„Zatím to neví, ale mohla bys mu říkat nějak… jinak. Přeci jen je to náš nadřízený.“ Představila jsem si lesklou hlavu našeho „zaměstnavatele“ a přemýšlela, jak jinak o něm mluvit. Kdybych ho měla nazývat jménem, asi bych umřela smíchy. Patřil mezi ty, na nichž se rodiče jménem pomstili za jejich narození. A náš milý Robinson Kraus by daleko lépe nesl přezdívku Pléša, než třeba Crusoe. Civilně jsme mu říkali Rob, ale každý potřebuje nějaké to odreagování. I já. Erik si odkašlal.

„Fakt už vstávej, nejvyšší si nás žádá.“

„Ale běda ti, jestli mě práskneš! Znáš to, všechno se dozví, ale musí se mu to podávat po kapkách.“

„Jo, pokud už to nebude mít na talíři z nějakého jiného ultrapřesného a rychlého zdroje.“

Rozesmála jsem se:

„Novináři z BLESKu tam nikde nebyli.“ To už po mě Erik znechuceně hodil moji cedníkovitou halenku a odešel z místnosti. Právě včas, snad si nemyslel, že se budu šlechtit před ním. Už tak viděl až dost, když mě dával dohromady. Znovu jsem prozkoumávala své jizvy a již asi potisící děkovala všem bohům, že mě stvořili takovou, jaká jsem. Nebo mě nestvořili bohové, ale démoni? Ať je to, jak chce, jsem ráda, že jsem to přežila. Opět. I když v minulosti byla doba, kdy jsem smrt vyhledávala, vyzívala a stavěla se jí do cesty, leč marně.  Tehdy mě zasáhla obrovská ztráta a já si uvědomila, že někdo jako já, by neměl milovat.

Vytáhla jsem ze skříně černé džíny, košili, jezdecký kabát a svoje milované glady. Jak jen se mi po nich stýskalo, když jsem si likvidovala nohy v těch odporných křápech s podpatky až na půdu.  Když jsem si pak před zrcadlem nasazovala klobouk australák, konečně jsem se cítila ve své kůži.  V tu chvíli jsem v zrcadle zahlédla Erikovu zrzavou kštici. V koutcích očí mu probleskoval smích a já si trochu egoisticky říkala, že se mu takhle taky líbím víc, než ta zmalovaná fiflena, jakou jsem ze sebe včera udělala. Otočila jsem se k němu:

„Tak co, ty blondýno, vyrazíme?“ pokývl hlavou.

„A mám tě tam hodit, nebo se dopravíš po vlastní ose?“

V očích se mu usadila čirá hrůza.

„Hodit? Tou tvojí ďábelskou kraksnou? I kdybych měl jít pěšky a pozpátku, tak ne a už vůbec ne, když to řídíš ty.“

Hlasitě jsem si odfrkla, teatrálně rozhodila kabát a odešla středem. Když už si chlapeček uměl odemknout, tak zavřít za sebou a zamknout zvládne taky. Přece se ho nebudu doprošovat. Celou dobu mi dává najevo, jak jsem pohořela. Zachránil mi život, ozvalo se ve mně. Vážně? Dá se někomu, komu se smrt vyhýbá, zachránit život? Vyparkovala jsem svého miláčka, černou Yamahu Dragstar, pohladila jsem ji po kapkovité nádrži a prohlížela si airbrush, který jsem si na ni nechala nastříkat. V Měsícem osvícené krajině tam stály tři vampýry, za nimi se rýsoval les a hřbitůvek. Nevím proč, ale vždycky mě z toho obrázku nějak mrazilo. Představovala jsem si, že v tom lese leží někde pod převisem ve spacácích zachumlaní kamarádi. Je to skvělá motorka, chopper a on si řekne ďábelská kraksna, jako by nevěděl, že za tu spanilou jízdu nemůže stroj, ale řidička.

Hlavou mi běžely myšlenky na život, minulost se mi prolínala se současností a já se ztrácela v obrazech. Malá dívenka ve světlomodrých šatečkách obklopená černou mlhou, či snad kouřem smotaným z hlasů a jakéhosi vnitřního žáru, jehož rozpínání ve vnitřnostech cítím dodnes. A to mi maminka vštěpovala, že duchy a nadpřirozeno si lidé vymysleli na strašení zlobivých dětí. Kdyby věděla, jak hluboce se mýlila. Pak se přidal další žár, když jsem zjistila, jak krásné je prolnutí vlastního kroku se stopou někoho, s kým se dokážete doplnit, jako byste byli jednou bytostí, jedním tělem. Chuť zakázaného ovoce byla tak sladká, že se jí nedalo odolat. Les, vytí šelem, které jsou podle všech zdrojů na pokraji vyhynutí a konec všeho. Výčitky, samota a následně věčné vyhledávání smrti, té vzpomínané kmotry s kosou, která mi již tolikrát ukázala, že mě nechce.

 

Zastavila jsem před bílou secesní vilou nedaleko hlavní ulice.  Slezla jsem z motorky a zahleděla se na bohyni Ceres, s jejími atributy – motyčkou a košíkem s plody, zobrazenou na průčelí nad balkonem. Měla jsem ten dům obklopený malou, ale udržovanou zahradou ráda, i když vzpomínky naň stále ještě bolely a drásaly. Otevřela jsem si branku v obrovských vratech a u zvonku na vchodu vily se zastavila. Stiskla jsem tlačítko, a zamávala do kamery, která vstup sledovala. Po chvilce se z reproduktoru ozvala uvítací věta, kterou jsem v půlce přerušila:

„Nemáme čas se zdržovat, plechovko, pan Kraus už mě čeká.“

„Račte vstoupit, madam,“ odpověděl hlas ublíženě, „ale nemusíte na mě být tak hrubá.“

„Nojo, sorry,“ broukla jsem si spíš pro sebe a konečně otevřela dveře. Pracovna byla v patře, přímo za obloukovitým balkonem. V koženém křesle už se vyvaloval Erik štíhlé a zase se tvářil, že na mne neskutečně vyzrál. Jak to ten zmetek zvládá, že je tu vždycky rychleji, než já? Proč mi pořád musí dávat najevo jak je lepší? Kdyby si odpustil alespoň ten povýšený kukuč, tak bych ho mohla mít možná i trošililinku ráda. Odfrkla jsem si a posadila se do druhého křesla. Třetí, postavené za masivním vyřezávaným psacím stolem, se vzápětí otočilo a já bezmála musela odvrátit hlavu, abych nebyla oslněna odlesky z pleše našeho šéfíka. Potměšile se na mě podíval:

„Dobrá práce Sofie. Jsi tu, živá, a ani jsi nenapáchala moc škod.“

„Hm!“ zabručela jsem a otočila se na Erika. Kdyby pohled mohl vraždit, leželo by už jeho štíhlé tělo pod křeslem, nakrájené na centimetrové kostičky. On jen pokrčil rameny. Mezitím se Pléša zase dal do řeči:

„Nekoukej na něj tak, drahá Sofie. Žalovat se sice nemá, ale informovat se musí. A i kdyby ne, pořád platí: důvěřuj, ale prověřuj.  Kvůli tvé včerejší akci tu ale nejsme. Sabotinova teď necháme chvilku spát, aby se nám moc nevyplašil. Ovšem, mám tu poněkud zajímavější práci, ale tentokrát pro každého zvlášť.“  Naklonil se a na okraj stolu položil dvoje okrové papírové desky. Erik si vzal ty svoje a odešel. V tu chvíli mi vyskočila na klín Kitty a já se odhodlala k otázce:

„Poslouchej, Robe… Kde se tu vlastně vzala Kitty? Objevila se tu chvíli po tom… Vždyť víš, Max….“ Svěsila jsem ramena, tahle část vzpomínek mi nebyla příjemná, ale původ kočky, která dokáže být ve svízelné situaci nejlepším parťákem, mě zajímal.

„Přivezl jsem ji z Prahy, několik velice zvláštních lidí tam tyhle kočky chová. Některé prý mají ještě větší schopnopsti, ale mne si Kitty vybrala. Prostě přišla, lehla si mi na klín a vrněla. Už při cestě domů mi ale ukázala, co dokáže, když mě zbavila chlápka, kterému jsem tak nějak šlápl na kuří oko a on se to rozhodl vyřešit po svém za doprovodu škrtící struny.“

„Fíha,“pohvízdla jsem si. A Erika jsi vyhrabal kde?“

„Proč se ho nezeptáš sama, drahá Sofie?“

„Protože mi neustále dává najevo, jak je lepší. Víš, jak mi vynadal za ten včerejšek?“

„Vím… Ale pochop, je prostě jiný. Každý máte jiné možnosti, a jiné schopnosti. Na pár akcí jsem vás už spolu poslal, tak nedělej, že sis nevšimla. Je rychlý, a troufám si říct, že možná rychlejší, než světlo. Zdá se to jako by se uměl přemisťovat. Ty jsi zase nesmrtelná, máš silné pyrokinetické  schopnosti a zkušenosti z více než století života. Oba jste prostě jedineční, byl bych rád, kdyby ta vaše rivalita zmizela, nebo se alespoň zmenšila…“

Semkla jsem rty a otevřela si desky s úkolem. Najednou mi bylo, jako bych se octla ve vzduchoprázdnu. Lapala jsem po dechu.

„To po mě nemůžeš chtít, Robe. Všechno, jen ne tohle. Kamkoliv na zeměkouli mě můžeš poslat, roztrhám medvěda holýma rukama, ale tohle ne.“

Pléša se na mě soucitně podíval.

„Chápu tě, znám tvé důvody, a právě proto musíš. Já bych nemohl, je to pro mě ještě příliš živé, i když od té doby uplynulo už patnáct let. Ztratil jsem tam syna a divné věci se v těch místech dít nepřestaly. Fotografie a veškerou dokumentaci máš v deskách, a já ti mohu jen popřát štěstí a úspěch. Pokud uspěješ, budu moct konečně klidně spát, a věřím, že ty taky. Max nám chybí oběma. Uvidíš, pomůže to.“

Zamáčkla jsem slzu, která se mi chtěla skoulet z koutku oka, a beze slova jsem odešla. Hajzl, tohle mi dělá schválně. On si snad hraje na nějakýho zkurvenýho psychologa, nebo co. Za mnou ještě dozníval hlas:

„A měla by ses omluvit mé sekretářce, sice je to robot, ale tvé chování se jí velmi dotklo.“

To sotva, měla jsem chuť dole znovu zazvonit a vyřvat na tu androidku veškeré křivdy které jsem teď cítila, ale napadlo mě, že to už by nemusely její obvody, nebo co to vlastně má, vydržet. Přece jen je zvyklá na něžné Robieho zacházení.  Brr, představila jsem si ho, jak ji hladí a líbá a udělalo se mi šoufl. Jsou věci, které by měli dělat jen lidé. Jako kdybych já se mazlila s topinkovačem či televizí. Stačí, že si s nimi povídám, když zrovna nefungují, jak mají.

 

Dojela jsem domů a rozhlédla se. Klíče byly pod rohožkou – když nic jiného, je na Erika spolehnutí. Kdyby nebyl tak nesnesitelně dokonalý, možná by se s ním dalo i vydržet.  Otevřela jsem si a rozhlédla se. Jak je to možné? Ten hajzlík stihl uklidit, a stejně byl u Pléši dřív, než já. Pak jsem si ale připomněla svoje schopnosti a mávla nad tím rukou. Každý jsme nějaký a dneska už se nedá ničemu divit. Čím dál tím víc lidí si začíná uvědomovat, že to, čemu nevěřili, je více, než skutečné. Jen někteří před tím stále zavírají oči, snad za strachu, co by mohli spatřit.

Vytáhla jsem z horní police starý vojenský batoh a začala si tam skládat vše, co asi budu potřebovat.  Spacák, celtu, něco na převlečení, hodně vody, čokoládu a vojenské potravinové dávky. Malé porce jídla s vysokou výživovou hodnotou, to je to, bez čeho se neobejdu. Velké schopnosti znamenají velký výdej energie, a také její velké doplňování. Kdybych nedělala pro Pléšu, umřela bych hlady, protože na to, kolik toho sním, bych nikdy neměla.  A přitom jsem musela vydržet i v době, kdy se mi o práci pro tento samozvaný nástroj spravedlnosti ani nezdálo. Dnes se mi to zdá až nemožné, velmi rychle jsem přivykla životu, který vedu teď. Na co si ale nikdy nezvyknu, jsou rány, které čas od času od života dostanu.  Zase se trefil do citlivého místa. Loupla jsem očima po deskách s úkolem a znovu, vztekleji, začala své věci štosovat do batohu. Nakonec jsem zatáhla tkanici a do pogumované chlopně na vrchu vložila složku. Místo určení jsem znala velmi dobře, znamenalo to ale, že mě čeká pár hodin na motorce, a místo relaxu v krajině pískovců a borovic, nejnáročnější úkol. Bojovat sama se sebou a svými vzpomínkami jsem nikdy neuměla.  Nadechla jsem se, moje ruka šátrala v dolní polici skříně, kde se za patnáct let nahromadilo víc než jen pár centimetrů prachu. Přes ruku mi přeběhl pavouk, zaječela jsem a praštila se o polici do hřbetu ruky.  Mrchy chlupatý, myslela jsem, že už dávno pochopily, že u mě jim pšenka nepokvete. Snad proto se usídlily tam, kam běžně, nebo spíš vůbec, nechodím. Z pavučin jsem vymotala balíček z tmavé kostkované látky.  Rozbalila jsem ho. Ano, bylo tam vše tak, jak jsem to tam kdysi uklidila.  Nůž, příliš dlouhý a těžký, než aby mohl sloužit na krájení chleba, zahnutý jako bumerang.  Je to kukri, nůž nepálských ghurků, kdysi můj věrný průvodce, zbraň a nástroj v jednom. Povytáhla jsem ho z dřevěné, kůží potáhnuté pochvy. Čepel vypadala pořád tak netknutě jako tenkrát.  Odhrnula jsem kabát, rozepnula si opasek na kalhotách, nůž na něj zavěsila a posunula na zadek. Seděl a netlačil. Prohlédla jsem si ostatní předměty ve zbytku své košile. Zdobené kovové koncovky na límec, bolo s orlem a mosazná hvězda s nápisem DEPUTY, kterou jsem kdysi, coby zástupkyně šerifa naší osady hrdě nosila. Pár stránek z cancáku v kožených deskách. To všechno byly vzpomínky, které měly navždycky zůstat spolu s pavouky v dolní polici skříně.  Navždycky.

 

***

 

Seděla jsem zachumlaná do deky a bylo mi senzačně.  Napravo ode mě hrál Ringo na kytaru písničky, které jsem nedávno ještě ani neznala a dnes mě dojímaly každým slovem. Opírala jsem se zády o muže zahaleného v ovčí kožešině. Byl mladý a pohledný, držel mě za ruku a já se konečně cítila naprosto normální. Ale kdo tu byl ve skutečnosti normální? Nikdo a všichni. Každý jezdil do lesa zahánět nějaké svoje chmury a utíkat před všedností. Kamarádi trampové byli úplně jiní, než kamarádi civilní, i když se velmi často jednalo o jedny a tytéž lidi.  Pootočila jsem hlavu a Maxe políbila. Vypadal úplně jinak, než jeho otec, vlasů měl dost a jejich světlá barva ozářená ohněm mě oslňovala. Přimáčkl mě k sobě a také si užíval chvíli klidu pod klenbou pískovcového převisu, větvemi borovic a hvězdným nebem…

 

Projížděla jsem kopcovitou krajinou, které jsem se poslední jedno a půl desetiletí vyhýbala. Pocit nostalgie si mě dokonale omotal kolem prstu a já zapomínala na svoje poslání.

Zase to nekonečný bloumání a stovky otázek a odpovědí, a slunce skloní hlavu do strání a stráně budou mít zas barvu mědi… zněla mi v hlavě písnička a já se cítila jako kdysi, když jsem po téhle cestě kolem Ronova chodila pěšky. Pomalinku, jen s probublávajícím motorem jsem projela kolem statku a ohrad s koňmi. Je krásné, že se ještě dnes, v době probouzející se umělé inteligence a technických výdobytků, někde najde místo pro tato ušlechtilá zvířata. Postavila jsem motorku k plotu bývalé hájenky a přehodila přes ni kus maskovací sítě, který jsem kvůli tomu vezla v brašně. Ještě jsem ji vyzdobila několika větvemi a lesní půdou, nakonec nevypadala jako nic jiného, než hromádka lesního harampádí.  Nadechla jsem se a vykročila na cestu. Podle dokumentů bych měla kráčet do jámy lvové, či co tu vlastně řádí za bestii. Já ale procházela po místech, která mi byla blízká, a za tu dlouhou dobu se téměř nezměnila, snad jen stromy povyrostly. Prošla jsem skalní průrvou, kterou v měkkém pískovci před staletími vyjezdily formanské povozy.  Minula několik rozcestí a pasek, když se přede mnou rozvinula krajina tak známá, až zabušilo srdce. Pole, i když dnes už jen křovím zarostlá louka, stále ještě přetnutá několika cestami, na jejichž průsečíku stála maličká boží muka.  Za tím vším se před zrzavějícím sluncem tyčil majestátní tvar Vlhoště, protkaný řadami členitých pískovcových teras. Zdalipak tam ještě hnízdí sokoli?

Tam, tam kousek pod vrcholem je můj cíl. Camp Galathea, na kterém jsem zažila mnoho krásného a zároveň největší ztrátu svého předlouhého života. Cítila jsem se čím dál víc pod psa. Vzpomínky, které jsem se snažila potlačit si nakonec našly svou cestu na povrch.  Tohle Pléšovi neodpustím. Jako by sem nemohl poslat Erika. Já vím, nezná to tu, a nevěděl by vůbec, jak se v tomhle kraji pohybovat. Možná bych měla cítit strach, ale jediné co se mě zmocňovalo, byla stará tíseň a pocit, že schůzka s kmotřičkou Smrtí by vůbec nebyla špatný nápad.  Vystoupala jsem po schodech, které kdysi kamarádi opravili, aby se každý výhleduchtivý turista mohl dostat na vrchol. Kdysi tu viselo, že tato cesta byla opravena roverskými trampy. Dřevěné zábradlí i s cedulkami odnesl čas. Škoda.

Seděla jsem pod převisem a představovala si, jak to tu vypadalo dříve.  Teď už to tu ovládla matka příroda a známky toho, že tu dříve hospodařili lidé, byly celkem mizivé. Třeba ohniště, to tu zůstalo, proto se v něm už pomalu rozhoříval oheň. Zbytek byl pryč, z části díky přírodě, dílem prací pseudoekologů a nedostudovaných archeologů. Takoví lidé se pro svou zfanatizovanost nebojí ani baskervilského psa.

Vrcholky červenokorých borovic už olizovalo šero. Jindy by tu touhle dobou byla přehršel kamarádů. Dnes, pro hrůzu, která svázala tento kraj, ani noha, kromě těch mých dvou. Zakousla jsem si fialovou kalorickou bombu a zvažovala, zda se vůbec obtěžovat s ohřevem vojenské stravy. Nechtělo se mi, tak jsem raději vyndala ty zpropadené desky, které způsobily, že se tu vůbec nacházím. Obsahovaly kopie několika policejních zpráv za posledních deset let a fotografie těl, rozsápaných prý nejspíše vlky.  Několikrát jsem přimhouřila oči, aby se mi z nich nespustily slzy.  Až příliš se mi zdálo, že některé ty lidi z fotografií znám.  Tahle přezka opasku… ty světlé ošoupané džíny… Tolik trampů, abych se mohla splést, do místních lesů nejezdilo. Bylo mi zle. Nejradši bych zalezla do spacáku a zalomila, jenže to nějak nešlo.  Všechny zprávy vypovídaly, že k útokům došlo v noci.  Navíc –  ani má vlastní zkušenost nehovořila jinak.  Zavrtěla jsem hlavou a podívala se na hvězdné nebe nad sebou. Jak moc se změnilo?

Chvilku se mi zdálo, jako bych opět cítila dotek ovčí kožešiny a vůni člověka, který pro mě znamenal víc než vlastní život. Opravdu šlo jen o zdání, nebo se mi na okamžik povedlo prolomit prostor a čas? Kdepak, babrání se v minulosti mi jen škodí. Daleko lepší bude, když vyrazím na průzkum.  Posunula jsem si na opasku kukri tak, abych naň bez problému dosáhla. Přece jenom to, co tu řádí, není žádný med. Včera touhle dobou jsem stála v ulici plné všemožných šmejdů a sváděla kunčofty.  Nebála jsem se Rusů, proč se tedy teď cítím zle?  Jako bych to nevěděla. Byla jsem hloupá a dělala, že jsem nečetla Tolkiena. I on vyzdvihoval, že ten, komu se vyhýbá smrt, by si neměl začínat s obyčejným člověkem. Pána prstenů jsem četla milionkrát, Arwenin příběh mě dojímal, ale že bych se s ním ztotožnila, mě nikdy nenapadlo. Až když už bylo pozdě. I kdyby ne, já stále vypadám na pětadvacet a Maxovi by už bylo padesát. Stárnul by dál a jednou bych se s mladou tváří dívala do hrobu seschlého starce. Kdepak, neměla bych milovat, neměla bych ani žít. Vždyť ani nevím, komu vděčím za svou nevšední existenci.

 

Zarazilo mě, že v lese neslyším obyčejné zvířecí zvuky. Žádný dupot srn, houkání sýčků, sov, prostě nic. Ticho a ševelení listů a kdesi v dálce ozvěny z Litic, Skalky nebo Blíževedel. Čím dál jsem byla od kempu, tím víc mě mrazilo. Vyrazila jsem nazdařbůh až tam, kde kdysi býval kemp Pírko. Podvědomí mě tam zavedlo, jako tolikrát před tím. Kdybych se tam nepodívala, cítila bych se vůči této krajině jako zrádce.  Procházela jsem mezi skalami a odkudsi, jakoby ze samého mého nitra ke mně doléhal podivný hukot občas protržený ponurým zvukem, připomínajícím zavytí vlka samotáře. Vzpomněla jsem si na dobu, kterou jsem trávila poblíž důlní pasovky. To hučení mi znělo velmi podobně, jen jsem nevěděla, zda za to může moje zmatená hlava, nebo něco tady v lese. Moje intuice křičela, řvala, abych se otočila a odešla. Že to, co se tu děje, vůbec není pro mě. Divila jsem se. Mám snad pro strach uděláno, alespoň jsem se o tom vždycky přesvědčovala. Včerejšek byl přece daleko napínavější, mohlo by se zdát.

Když jsem míjela skálu tyčící se jako menhir těsně před Pírkem, zmocnil se mě pocit slabosti, že jsem až poklesla v kolenou a musela se o ni opřít. V tu chvíli se se mnou svět ještě víc zavlnil a já v záblesku zahlédla pod svou dlaní podivnou rytinu, snad pentagram, jehož jsem si dřív nevšimla. Hukot v hlavě sílil a moje tělo sláblo. Blýskalo se a já pomalu ale jistě ztrácela vědomí.

 

Hřbitov byl nejstrašidelnějším místem, které jsem znala. Nikdy se mi tam nelíbilo, ale když zemřela maminka, chodívali jsme tam s tatínkem i několikrát týdně. Nechtěl mě ani posílat do školy, i když už se po mě slečna učitelka ptala. Ten den jsme tam šli večer, po setmění. Brána se snad nikdy nezavírala a já byla jako u vytržení z té záplavy svíček, které tu hořely. Vždy jsem si myslela, že jsme s pár dalšími lidmi jediní zoufalci, již sem chodí. I na maminčiném hrobě svítilo několik svíček. Sedla jsem si na lavičku a nemohla spustit oči z osvětleného nápisu: Sophie Annabella Schmidt, geb. Rozenkrantz *1876 +1902. Mohlo mi být tak pět let, sotva jsem chápala, že se maminka už nikdy nevrátí. Nevšímala jsem si tatínkova podivného pohledu, se kterým zapaloval další svíčky, mumlal neznámá slova… Nakonec mě popadl a dosti neurvale hodil do kruhu ze svic, kam pak vstoupil za mnou. Ležela jsem a mezi vzlyky popadala dech z leknutí. Otec se ke mně přiblížil, poklekl, a zalehl mě svým tělem. Zacpal mi ústa, druhou rukou mi šátral po těle, a šeptal, přemáhav vlastní zrychlený dech:

„Duchové, démoni, vezměte si její tělo a vraťte mi její matku.“ Vše se se mnou točilo, chtělo se mi zvracet, bála jsem se. Zablesklo se a neznámá síla odhodila otce z mého zničeného tělíčka, které však mělo zažít bolesti ještě více. Viděla jsem, jak otec skončil nabodnutý na jednom z ostrých kovaných křížů, ale nestihlo mi ho být líto. Vnímala jsem podivnou černou mlhu, která mě nadzvedla, a žár, jenž mě spaloval, mísil se mi s vnitřnostmi, natahoval mě do všech stran a přetvářel. Pak byl klid a já spadla z výšky na studený náhrobek své matky. V odrazu lesklého kamene jsem místo své, spatřila věrnou kopii její tváře.

 

 

Když jsem se probrala, nemohla jsem se ani pohnout. Jenom rozlepit oči pro mě byl nadlidštější výkon, než všechny nadlidské výkony, které jsem dosud absolvovala. Nad sebou jsem ale nespatřila stromy, ani hvězdy ale rozostřenou siluetu hlavy někoho, kdo si mě nejspíš prohlížel. Když si všiml, že se probírám, stáhl se z mého zorného pole a otočit se za ním, se mi nepodařilo.  Přes hukot, který mě neopustil ani po probrání, ke mně doléhal hlas. Nejprve zastřeně a zdálky, pak čím dál tím jasněji.

„Sofie… Sofie. To se dělá, nechat mě tak dlouho čekat?“

„Kdo jsi?“ Myslela jsem si, že jsem to vyslovila, ale rty se sotva pohnuly a hlasivky se ani nezachvěly. Ticho by se dalo krájet. Rychle jsem dýchala, bušilo mi srdce. Zažívala jsem zcela neznámý pocit. Ač znehybněna a dezorientována, cítila jsem se zvláštně. Jako by vzduch více voněl lesem, jako by hvězdy více zářily, jako bych já… byla více živá. Až mě z té myšlenky zamrazilo. Znovu jsem bezhlasně zaprosila o odhalení identity mého trpěného společníka. Tentokrát se mi dostalo neočekávané odpovědi.

Kdo jsem? Hm… myslím, že to už je v tuhle chvíli jedno. Stejně už nikdy nebudu, kým jsem býval. Ani ty už nejsi, čím jsi bývala. Jedni démoni ti dali život, jiní ho umí vzít, když jim dáš správnou oběť. Tvůj otec jim dal tvé mládí, já jim nabídl tvé stáří. Obchody fungují stále stejně, staletí nestaletí. Svět je zvláštní. Kdo nesmrtelnost chce, nikdy ji nezíská. Kdo ji má, tomu je na obtíž. Jenže…“ Nedořekl. Po mém boku se ozvalo zašelestění a tiché prsknutí. Kitty! Zase mě nenechala ve štychu. Koťátko kouzelné,nikdy jsem nebyla tak ráda, že ji Rob přivedl. Ať je ten muž kdokoliv, ona ho určitě…

Vzduchem se ozval svist, zavřísknutí a zvuk trhaného masa. Pak mi na prsa dopadl neforemný balík čehosi černého. Sevřel se mi žaludek, a z očí vytryskly slzy. Neznámý se zasmál.

„To bylo tvoje? Věděl jsem, že jsi zbabělá, ale že tak, aby ti musela prdel chránit kočka, to jsem netušil.“  Ten hlas, ten hlas mi byl tak povědomý… jenže odkud? Jeho nositel se ke mně sklonil a začal mi šeptat do ucha. S každým jeho slovem ve mně vzrůstal strach, hrůza z poznání. Neznámé prý člověka děsí, poznané přestává děsit. Nebo děsí ještě víc.

„Sofie, Sofie… žilas ve hříchu, víš to? Tvou cestu lemovaly mrtvoly, tvým otcem počínaje, ruskými zmetky konče. A skoro nedaleko by mohlo tlít rozsápané tělo, které si ani nenašlo cestu do tvého svědomí.  Místo je skoro stejné, a i to vytí se ozývá. Jenže tady nikdy nevyli vlci. Všechno mohlo být tak pěkné, ale ne. Vy jste to všichni vzdali. I ty, která jsi měla šanci to změnit. I ty. Tys měla být ten ochránce!“

Vzlykla jsem.

 

 

Max se zvedl od ohně, jako už tolikrát, když se šel napít, nebo jen vyslechnout volání přírody, a pokropit jeden ze stromů. Slyšela jsem jeho kroky čím dál tím slaběji. Stydlín. Většina kamarádů močí div ne přímo u ohně a on se stydí jako slečinka. Uplynulo deset minut, a kamarádka Světluška, sedící vedle mě se zaposlouchala do zvuků noci. Pak skoro se strachem šeptla:

 „Jako by tu vyli vlci…“ Také mi to tak přišlo, dokonce se i v kempovkách začalo objevovat upozornění, že se krajem potuluje smečka vlků. Ale správa CHKO to dementovala, že jde o planý poplach, tak čeho se bát? Slyšíme tu jen psy z Litic, zneklidněné měsíčním úplňkem. To jsem řekla i Světlušce. Čekala jsem, až se vrátí Max, který jí to vysvětlí daleko lépe. Jeho otec, pan Kraus měl spoustu ověřených informací, a mě zahřálo, že mi zrovna on nabídl práci. Připadala jsem si nadevše šťastná.  Pracovala jsem pro jednoho z nejvlivnějších lidí severních Čech a nadevšechno milovala jeho syna. Jenže ten se pořád ne a ne vrátit. Nebála jsem se, že by odněkud spadl, Měsíc poskytoval světla dost a dost. Nakonec jsem se zvedla, a šla se podívat po okolí. Nebylo zas tolik míst, kam by mohl jít, přeci jen noční les poskytuje jakési hranice. Jenže nikde nikdo, poblíž, ani u cesty. Vrátila jsem se k ohni, jestli jsme se náhodou neminuli, ale tam také nic. To už si kamarádi všimli mé rozladěnosti. Ze všech stran ke mně doléhaly hlasy, co že se stalo a tak podobně. Vzlykala jsem, že se mi ztratil Max a nikde není. Bylo nás tam přehršel, tak jsme se opět rozešli do všech stran, ale bezúspěšně. To už jsem slyšela vlčí vytí i já, možná doopravdy, možná jen v podvědomí, ze strachu o milovanou osobu. Nakonec jsme se vrátili na tlachoviště. Hledat někoho v noci, po tmě a v lese bylo takřka nemožné, i když nám to usnadňoval Měsíc. Ráno jsme pokračovali v hledání, sotva se rozšíralo natolik, aby bylo alespoň trochu vidět.

„Pošlete sem Sissy!“ ozvalo se volání od Amfiteátru, jak se říká zvláštní plošině pod Vlhoštěm. Nikdo mě nemusel posílat, běžela jsem sama. Dale s Vlkodlakem tam stáli, bledí a rozklepaní. Pohled upírali na jakousi jehličím obalenou masu. Zblízka už jsem poznala, co našli. Byl to cár zkrvavené tkáně a kus Maxovy košile.

Zhroutila jsem se. V tu chvíli pro mě svět přestal existovat, i když bylo vidět, že to sebralo všechny. Pak policie, vyšetřování a nakonec další pomníček na Roverkách, jako by jich tam už tak nebylo dost. Ale Maxovo tělo nikdy nikdo nenašel, jen se po celém okolí tu a tam objevovaly jeho věci.

 

Brečela jsem a v duchu omílala pořád dokola, že to není pravda, že všichni dělali, co mohli. Najednou mě dvě silné ruce uchopily za košili a vytáhly do sedu. To, co zbylo z Kitty, se mi skutálelo do klína. Rozhlédla jsem se, co mi oči stačily, ale nespatřila jsem víc, než předtím. Ruce mnou smýkly a opřely o skálu. Znovu se mi začal točit svět, ale tentokrát už jsem neomdlela.  Seděla jsem, přede mnou kameny, les a vedle mě tušení něčeho zlého.

„Ukradl jsem tě, víš? Ukradl jsem tě mému otci, i tomu zpropadenci Erikovi. Dělá si na tebe zálusk, víš to? Ukradl jsem tě démonům, kteří tě doteď chránili. A víš proč? Protože já sám jsem vlastně démon, a jediný, kdo na tebe má ze zákona pomsty právo. Ne každý vlk je vlkem, a ne každý člověk je člověkem. A já, já jsem teď obojí. Mrtvý a neživý, závislý na lese, myslíš, že to je život? Tys byla zrůda, ale mohlas mezi lidi, já ne. Vyměnilas mě za ně.“

V tu chvíli se mi v zorném poli objevila jeho tvář. I bez toho jsem již věděla, kdo to je. Plakala jsem. Vždy jsem snila, že se mi Max vrátí, jen to nemělo probíhat takhle. Chtělo se mi prosit, vysvětlovat, i omlouvat se, jenže mé tělo mi ani teď nedalo šanci. Dívala jsem se do toho obličeje, připomínala si rysy, zaváté prachem událostí patnácti let. Poznání mi trhalo srdce, a zároveň mě příjemně uklidňovalo. To, co sedí přede mnou, už přece dávno není Max. Jeho modré oči byly ty tam, teď měl duhovky jantarové barvy, a jak se v nich zrcadlil měsíc, vypadaly divočejší a divočejší. Přibližovaly se a já slyšela jen šeptání tak démonické a přesto konejšivé.

„Umřeš, děvko.“

Nepochybovala jsem, a vlastně jsem byla konečně spokojená.  Takový radostný dýchánek. On, já a kmotřička Smrt.

 

***

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *