Maminky… a jeden tak trochu hejt

Omlouvám se, ale po týdnech a týdnech sledování různých motivačních blbostí na facebooku už to musí ven. Je to článek plný negativity a spoustě lidem bude připadat hrozný. Stejně jako mně připadají hrozné a zraňující ty citáty.

Většina lidí z mého okolí vyrůstala v harmonickém prostředí, kde matka byla maminka a všechno zvládala jednou rukou a prostě dělala svým dětem první poslední. Já v takovém světě nežila, moje matka pro mě znamenala noční můru, ze které se ještě dneska s hrůzou oblitá ledovým potem budím. Proto mě může vytočit třeba i tohle:

Není to pravda. Mě matku nahradila ségra a zvládla to naprosto neuvěřitelným způsobem. Dostala patnáctiletý uzel nervů, který si prošel týráním a dokázala z něj udělat docela normální ženskou. Dobře, normální asi ne, ale vcelku schopnou se pohybovat po světě. Vzhledem k tomu, že je jen o deset let starší, než já, a že v té době měla už i vlastní rodinu – byl to nadlidský výkon a já si jí za to nikdy nepřestanu vážit. Vím, že se mnou byla těžká práce. Proč? protože moje matka byla vším možným, jen ne tím, čím měla být. To je asi důvod, proč mi následující obrázek vyloženě zvedá tlak.
Kolikrát donutila ona mě plakat, kolikrát mě ponižovala a kolikrát mi dokázala vytknout to, že jsem jí zkazila život. Neštítila se citově a psychicky vydírat…

Asi přemýšlíte, že ze mě mluví závist. Jo, asi taky trochu. Závidím všem, kdo měli normální život, protože já ho nepoznala. Ale možná, kdyby se lidi zkrz tyhle obrázky nesnažili paušlaizovat život a svět, ve ktérém žijeme, snášela bych to lépe. Pokaždé, když vidím tohle, s hořkostí si pokývu hlavou a říkám si „To sotva!“ V tomhle ohledu jsem zapšklá, zahořklá a asi ještě dlouho taková budu. Ségry už dokázaly odpustit, já ještě ne. Nejspíš proto, že v době, kdy to s matkou bylo nejhorší, kdy do sebe nalila i víc jak litr vodky denně, kdy se zamykala v bytě a nechala zastrčené klíče, protože se jí zdálo, že nejsem dost rychle doma, takže jsem musela i několik hodin čekat na chodbě, než se z toho vyspí… tam už nebyly. Už měly svoje rodiny a o těchto věcech nejspíš ani nevěděly, neboť matka, když chtěla, uměla se tvářit, že je všechno v naprostém pořádku, případně ještě udělat ze mě tyrana, který ji bije. Ukazovala modřiny, které měla ze svých opileckých pádů, nebo maximálně když se praštila o moje předloktí, jak jsem se kryla, protože bezduše se nechat zmlátit jsem se přece jenom nedokázala.

Prostě nechápu všechny co vystavují všeude „maminka tohle, maminka támhleto…“ stejně jako oni nechápou, že pro mě je to slovo synonymem hrůzy. Vím, že je to můj problém a těžko něco změním, vím že lidí, co měli krušné dětství je přecijen méně, než těch normálních. (Ale i to málo je hodně, bohužel.) Ale někdy to vystavování normálnosti bolí. A s tím se asi nedá hnout.

33 komentářů u „Maminky… a jeden tak trochu hejt

  1. Soucítím s Tebou, i já jsem se ještě řadu let potom, co jsem vypadla z domova, budila v noci zpocená hrůzou, že jsem zase tam. :-( Ale víš, co mi pomohlo? Kromě skvělýho partnera nejvíc to, když jsem se stala sama matkou. A nejen matkou, ale hlavně tou maminkou. Dlouho jsem to odkládala, měla jsem hroznej strach, že budu taky taková, ale nejsem a nikdy nebudu. Byla to ta nejlepší terapie. Přeju Ti, ať to překonáš. :-)

  2. Mně matka taky psychický týrala, říkala mi, jak mě nenávidí, a dokonce mě vyhodila v osmnácti z baráku, protože jsem odmítla platit nájemné …

  3. Mě matka taky týrala. Problém je, že jsem si to neuvědomovala, považovala to za normální a pak se podobným způsobem chovala i ke své dceři. Teď toho lituju, ale změnit to už nemůžu. Jen doufat, že mi dcera jednou odpustí, stejně jako jsem já odpustila své matce, když jsem zjistila, že i ona si prošla podobnou výchovou.

  4. [2]:[4]: Nejvíc mě na tom huntuje, že ubližuje ten, kdo má mít v popisu práce téměř výhradně lásku ke svému dítěti… Vím že už těžko něco změním, matka je třináct let po smrti, a stejně jsem dlouhou dobu doopravdy nevěřila, že je pryč. Co mě ale mrzí úplně nejvíc, že lidí, jako jsme my, není tak málo, jak bych doufala….

  5. nu, já měla ledascos, ale funkční rodinu, to opravdu ne. Tobě to vysvětlovat nemusím, hrubé obrysy znáš,ačkoli teď je to o dost zajímavější, než kdy bylo. Samozřejmě – s tím terorem, cos měla doma ty, se to srovnat nedá. O tom se diskutovat nesnažím.

  6. Já měla štěstí. Biomatka mě sice odložila do děcáku, ale našli mě naši. Jako prcek jsem poznala bezpodmínečnou lásku. Později to byla už "jen" láska. Ale stejně jsem měla prima rodiče.

  7. Mě neutěšené dětství a dospívání právě nakoplo k tomu, že jsem si řekla, že já tohle nikdy nesmím ve své budoucí rodině  připustit.

  8. [7]: No, tak na to bacha, já taky děti nikdy nějak nemusela, jen jsem vůbec nepřemýšlela nad tím, jestli je někdy budu mít. Jela jsem podle vzorce… Škola, práce, mateřství, bez odbočky. No a tak to taky dopadlo.

  9. Mně taky některé obrázky o svatbě a pravé lásce mrzí. Mám proti tomu nějaký blok. Chápu tvůj strach, každý ho má. Ne každý má život jako z filmu. Na tvém místě tohle neřeším… 🙂 Ignoruj to, pokus se o to 🙂

  10. Jsou veci co by mely zustat v lidskych hlavach a vubec se nemely dostat na fb formou citatu. To je jako se zapadem slunce, kdyz ho vidis v realu prozijes ho je to nadhera, ale jakmile ho vyfotis, stava se kycem. Ty citaty jsou neco podobneho. Obzvlast kdyz svym idealismem ubiji lidi se kterymi se zivot nemazli. Kvuli citatum a vyzvam jsem odesla z fb a je mi hrozne fajn, vsem doporucuju. :-D

  11. Veľmi dobre poznám tie pocity. Mňa matka obviňovala za rozvod, za jej život, za jej utrpenie, vyhodila ma neraz z domu, ešte kým som bola neplnoletá, nezastala sa ma, keď sa rozhodovalo o tom, či ma nechajú v škole, a namiesto podpory na mňa zavolala políciu, a mnohokrát spravila veci, za ktoré som mala chuť sama skapať. Dlho som ju nenávidela za to, čo mi spôsobovala, ale ide tu o iné – musíš si nájsť cestu k odpusteniu. Aspoň si si prešla niečim, čo ťa pripravilo do budúcna, čo ťa ponaučilo, a čo ti dá príklad k tomu, aká nechceš byť. A najmä – aj keď ťa to môže psychicky zlomiť, neskôr ťa to môže neskutočne posilniť. Ver mi, dá sa na to pozerať v lepšej stránke. Držím ti palce, buď dostatočne silná sama za seba 🙂 A nezáviď iným – aj ľudia, čo nemajú podporu v rodine vedia byť v živote priebojní. Čo to trepem – zvyčajne ešte aj priebojnejší, a dovoľujem si povedať, že aj šikovnejší 🙂

  12. Já tě chápu, ale stejně tak chápu i ty lidi co to sdílejí, teda aspoň většinu z nich, protože v mém případě se mi takové citáty ukazují od lidí, kteří už většinou svou maminku nemají a mohou už jen vzpomínat. Tedy lidé 4+ a teď menší kalamita kolem dne matek.

  13. Já mám úžasnou mamku… a chápu, že pro někoho tyto obrázky a věty mohou vyvolat špatné vzpomínky, ale na některé to zapůsobí. Třeba můj vztah s tátou je trošku komplikovanější, tak zase se nemůžu vžít do kamarádky, která má svého tátu nejraději na světě.

  14. Tak napůl tě chápu, ani já to neměla v dětství s rodiči nejlehčí a kolikrát jsem zažívala neskutečné peklo, vypadla jsem z baráku sama a užívala si svobody. Teď bydlím zpět u rodičů a snažím se jim pomáhat s problémy s alkoholem, protože jsem do nich po škole sama spadla. Držíme se na vzájem a přes to všechno, co jsem si v dětství zažila, mám je ráda a věřím, že oni mě také. :-)

  15. [7]: Že si nechováš cizí ještě přece nic neznamená. Asi blbý příměr, ale jak zbožňuju psy, tak ťuňťákovat se s cizíma, to fakt ne. Jednak z racionálního hlediska a jednak proto, že mě to prostě nebere.

  16. Dlouho mi trvalo než jsem to překousla, ale pro hodně lidí je maminka pomalu ten nejlepší člověk na světě, takže se nedivím, že to sdílejí jako diví. To bychom zase my, kteří takové štěstí nemají, měli respektovat. I když mě to bolí, když si na spoustu věcí vzpomenu a neodpustím jí to, tak člověk prostě musí jít dál. Snad se to povede i tobě :-)

  17. Mne tyto nesmysly také neuvěřitelně vytáčí. Jednak proto, že ani já nemám matku, která by se mohla nazývat "maminkou" a tyto kecy ze strany někoho, kdo si zřejmě neumí představit nekvalitní rodinu, beru nejen jako křivé obvinění ze zločinů, kterých se prý potomci na svých "maminkách" dopouštějí, ale také šíření lži, že matka je bohyně, ať už je její chování sebehorší a ať svým potomkem jakkoliv pohrdá, nenávidí jej, ubližuje mu a zanedbává. Dále také proto, že všechny tyto citáty jsou umělé a buďto je píší novopečené matky (a obecně matky) samotné jako jakousi propagandu, nebo prostě lidé, kteří potřebují nějakým rádoby citátem nasbírat sto tisíc liků za hodinu.

  18. Já teda vůči své rodné mateři nemůžu říct nic škaredýho. Pravda, nesnášela jsem ji a ona mě, nemohly jsme spolu vyjít, myslela jsem si že je to prudérní a nemoderní kráva a ona si myslela že jsem nevychovaný a egocentrický spratek… A tak nějak jsme obě měly pravdu. Ukázalo sse, že našemu vztahu dost prospívá když jsme od sebe daleko (jako minimálně sto kiláků) to se pak máme rády a fungujeme jako nejlepší kamarádky. Neměla to v životě jednoduchý, já taky ne, prostě jsme si neseděly při každodenním kontaktu (24/7).

  19. Tyhle citáty se mnou dělají podobné věci, jako všechny ostatní citáty o čemkoliv jiném. Nejdřív zkritizuji jejich příšernou grafickou stránku a pak na ně vytvořím parodii.

  20. dost tě chápu po přečtení článku, úplně megálně… sice pro mě máma je dost podobná těm, které jsou na obrázcích a motivačních heslech, ale není dokonalá, je člověk… a není to fér – stejně jako život

  21. Já ty citáty a věty o maminkách za blbost tedy nepovažuji. A vlastně s nimi souhlasím a přijdou mi moc hezké, já svou maminku miluju, je to pro mě nejdůležitější osoba na zemi a pod ty slova v těch obrázcích bych se mohla podepsat…

  22. Taky to nemám ráda, je to další důkaz vymytosti mozku některých matek na RD, bohužel k nim patří i moje kamarádky! :-( Asi se taky hodně nudí, když tímto tráví čas. Nenapadlo mě, že to může i ubližovat! :-(

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *