Reportáž psaná na nemocniční posteli

Bylo nebylo… tedy vlastně bylo a není to tak dávno. Někdy koncem jara jsem našla článek o první transplantaci dělohy v IKEM. Zaujalo mě to, protože jsem se plánovala dělohy zbavit a tímhle bych mohla být i užitečná. Jeden jediný email mi otočil život naruby a zapojil mě do něčeho velkého.
Série vyšetření, která ukázala, že jsem zdravější, než jsem si myslela, celé to vygradovalo 20.11. kdy jsem měla nástup do nemocnice. První den proběhlo papírování. Každý úkon, každé, s prominutím, prdnutí, musí být podložené lejstrem s mým informovaným souhlasem. Takže souhlas s hospitalizací, vypisování neschopenky, uvádění lidí, které smí IKEM kontaktovat a dokonce heslo pro komunikaci. Po tomhle všem jsem se teprve mohla jít ubytovat. Velice mě překvapilo, že i když jsem přišla teprve chvilku před obědem, už tam se mnou počítali s jídlem. S dobrým jídlem, bylo znát, že to není obyčejná nemocnice. Pokoj jsem vyfasovala samostatný s vlastní koupelnou, záchodem a televizí. Prostě s tím, za co si lidé v běžných špitálech platí nadstandard. Ještě ten den za mnou dorazila na návštěvu kamarádka a soukromý anděl v jednom. Byla tam X hodin a nikdo ani půlslovem nenaznačil, že už by třeba měla odejít. Ony vůbec návštěvy v IKEM jsou hodně o domluvě a celkově je málokdy nějak výrazně omezují. Večeře byla lehká a také vynikající, jen po ní už jsem měla utrum. Kolem desáté večer už bych sežrala čerta i s chlupama ale nešlo to, protože ráno už jsem měla jít na zákrok. Na stolku už jsem měla připraveného anděla a punčochy a sestra mi přinesla holení. Měla jsem ale svoje, tak si ho zase odnesla a já se pak večer osprchovala a odbobřila, aniž bych si uvědomovala, že to je na pár dní naposled, co něco takového zvládnu.

Ráno takový ten běžný ruch. Měření teploty, pak pokojská, která mi řekla, že jak jsem se tam zabydlela, tak se musím zase odbydlit, že věci se zavírají po dobu zákroku do centrální skříně. Ok. Takže do velkého pytle můj skromný majeteček a do malého takové ty věci, co bych měla mít u sebe. Telefon, hygienu, ručník, plyšáka… Pak už jen převlíknout do anděla, natáhnout punčochy a prásknout sebou do postele. I s tou mě pak během chvíle vezli před sál. Byla to pěkná projížďka, během níž jsem pak napasovala ještě slušivou čapku tadá, velké dveře přede mnou. Obří reflektory, že kdybych neležela na zádech, budu si připadat jak popstar. Přestup na operační lůžko a první pokus o napíchnutí epiduralu. Nebylo by to zlé, jen to jak mi jehla skřípala po obratli, bych už znovu mít nemusela. Nešlo to dobře, takže další, tentokrát úspěšný pokus vsedě. Na to jak jsem dřív četla šílené zkazky o tom, jak je píchání do páteře hrozné, to fakt nebolelo. Zpátky na záda vyslechnout si ještě jednou co a jak a čau. Vítej nevědomí.

Vrtali se ve mně asi pět hodin, přesný čas netuším, protože další co si pamatuju a co mě tak nějak přivítalo zpátky mezi živé, bylo vytahování intubace. Menší šavle a pocit, že mi krkem projel kamion. Měkké patro uvolněné tak, že jsem měla pocit, že si ho polykám. Od pasu dolu jsem byla víceméně mrtvá díky epiduralu takže mě nic nebolelo, ale chytla se mě příšerná zima. Neměla jsem pojem o čase, ale ta zimnice mi přišla nekonečná. Ošetřovatel na mě dal dvě deky a mezi ně takový fukar, který tam vháněl teplý vzduch, abych se prohřála. Ono když člověk leží pět hodin se zpomaleným krevním oběhem a otevřeným břichem od pupíku až dolů, tak prostě vystydne i když má vyhřívané lůžko.  Když jsem se zahřála na normál, začala jsem trochu usínat. Kdykoliv jsem zavřela oči, měla jsem krásné zlatavé trojrozměrné halucinace, vypadalo to jako by se prolívala hmota ze zlatých třpytek a připomínalo mi to takové ty 3Dspořiče obrazovky. Bylo to fajn a jediné, co mě trápilo, byla bolest nohou od uškrcených punčoch.  Po nějaké době se ošetřovatel vrátil, že mě musí umýt, že jsem od desinfekce, krve a kdovíčeho. Žertovala jsem s ním, že bych se měla stydět, ale na to je to moc příjemný. Chlapec byl vážně fajn, smál se a říkal, že už umyl tolik těl, že mu to ani nepřijde. Pak se mě pořád ptali, jestli je všechno v pohodě a já měla jedinou starost, jestli mi donesou telefon, abych mohla dát vědět domů, že jsem v pohodě. Ono by se mi líbilo i nějaký to selfíčko s kyslíkovou maskou a elektrodami, ale smůla. Telefon prý dostanu, až mě z ARO převezou na JIP. Sakra. Nedalo se nic dělat, tak jsem aspoň podřimovala. Po cca šesti hodinách přišli, že mě převezou na JIP, že sem potřebují dát někoho naléhavého a že tam aspoň budu mít klid.

Měli pravdu, na JIPce byl klid, jen jsem, si musela poprosit o doplnění epiduralu, protože už se to začalo ozývat. Ale pořád nic, co bych nemohla přežít. Víceméně jsem to tam prospala a ráno už mě vezli na oddělení. Ještě předtím mě ale navštívil pan docent Froňek, aby m řekl, že všechno proběhlo bez komplikací, ale že dělohu samotnou nemohli použít, protože ač se při vyšetření cévy projevovaly normálně, ve skutečnosti byly titěrné a nešly by napojit. Přesto je to prý pro studii velmi cenný poznatek, který může ovlivnit další transplantace. Inu bylo mi trochu líto, že té jedné dané ženě jsem nepomohla, ale zas mě hřálo, že ta děloha i tak posloužila k něčemu víc, než k vhození do koše. Po tomhle už mě odvezli, vracela jsem se tam, odkud jsem před operací vyjela.

 

Konečně jsem se potkala se svým telefonem a napsala všem doma, kteří už ale díky mému muži věděli vše. Byl totiž tak skvělý, že mu došlo, proč se neozývám, zavolal do IKEM, zjistil vše podstatné a informaci rozšířil. Byla jsem ale pořád ležák, hodně jsem spala, ještě jsem dostávala nitrožilní výživu, proto když mi pak přinesli skutečné jídlo, vytřeštila jsem oči. Ale nedala jsem se. Napolohovala jsem si postel a úspěšně s tím pobojovala. Tohle i pár následujících jídel byly kašičky, termixy, přesnídávky, prostě lehká strava, aby se mi po vší té anestezii rozhýbala střeva. Pak už to bylo jen spát, spát, sem tam něco sníst a zase spát. Když se ta střeva začala hýbat, začalo to bolet. Nebolela jizva ale zaražené prdy a to jakože hodně, takže mi dali espumisan, sem tam něco na bolest a dalo se to vydržet. Ve čtvrtek jsem měla návštěvu, mého anděla a dokonce s sebou vzala i mého démona. Holky mě rozesmívaly, až mě z toho šponovaly stehy a vydržely to se mnou docela dlouho. A pak zase spánek a tak.

 

V pátek 24.11. byla ráno velká vizita, během níž mě pan docent překvapil otázkou, jestli už se cítím na to, jít domů. Vyvalila jsem oči a vyděšeně koktala že vážně nevím. Z břicha mi koukaly drény, dole jsem měla napojenou cévku a po pokoji jsem chodila krajně nejistě, protože každé zvednutí znamenalo vzít kýbl, dát do něj všechny pytle, do kterých tekly ty moje hnusy a jít. Tak že prý vyndáme drény a uvidíme. Viděla jsem… ono když vám tahají z břicha metr hadičky, není to nic moc, to jak se to uvnitř kroutilo, když to táhli ven, nezapomenu asi nikdy a druhý drén byl ještě jedlejší. Nebyla to hadička, ale jakýsi…?knot? podstatně silnější a díra, co po něm zůstala, měla na délku asi tři centimetry.   Rozšklebená, krvavá, bleah. Ale jakmile byly venku drény i cévka, bylo mi chvíli od chvíle líp. Už jsem se dokázala sama zvednout, dojít si na záchod, ale na to přijechat domů jsem se ještě necítila, takže mě stejně chytla depka. Tu mi přišla rozhánět koordinátorka i docent, který mi svatosvatě slíbil, že nomů půjdu až v pondělí. TO se mi hodně ulevilo a já makala na tom, abych se rozhýbala. O víkendu už jsem jedla v jídelně a postupně víc a víc fungovala. Jen to zvedání prostě není nejlepší část dne ani teď.

 

Jelikož jsem hezky srůstala, začala být samostatná, v pondělí už nebránilo nic návratu domů. Počkala jsem si na propouštěcí zprávu, pak na příjezd sanitky a ta rozvezla mě a další dvě pacientky po skoro celém severozápadu.

2 komentáře u „Reportáž psaná na nemocniční posteli

  1. Beruško, jsem ráda, že je všechno v pohodě…ale kdybys houkla, tak se stavím podívat… v listopadu jsem kolem ikemu jela několikrát, konkrétně i v tebou jmenované dny, protože v kunraticích (bus jede kolem ikemu) má sídlo firma, kam budu přecházet (já naštěstí prej mám mít kancelář v centru Phy a ne na větrný hůrce v kunraticích)…nicméně jsem ráda, že máš po všem a je ti dobře 🙂

  2. Vůbec jsem nevěděla, že se děloha odebírá na žádost (pokud to tedy nebylo ze zdravotních důvodu?)
    Ale máš můj obdiv, já se doktorů a všelijakých zákroku bojím jak čert kříže. Dobrovolně bych pod kudlu nešla, pokud by to nebylo fakt vážné. Celkové nemám z nemocnic vůbec dobrý pocit, tak se vyhýbal zranění, co to jde 😀

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *