Z nebe až na konec světa 12

Vzápětí povolilo i svazovací kouzlo.
Jak jsem ztratila oporu, kterou mi poskytovalo, padla jsem na kolena. Zvedla jsem oči a spatřila Severuse, jak sedí nad nehybným tělem kohosi v silně ošuntělém oděvu. Sebrala jsem se a pomalu se vydala k nim.
„To byla nepromíjitelná, že? Ten zelený záblesk,“ upřesnila jsem. Severus mlšky kývl. „Takže ten muž je mrtvý? Kdo ji seslal?“
„Mrtvý. A tu kletbu jsem seslal já, i když jsem ji nevyslovil. Správně by to nemělo ani fungovat protože…“
„Protože bude fungovat jen tehdy, když ji opravdu chceš použít.“
„Jsi hodně napřed…“
„Snažím se. Od začátku jsem chtěla být dobrá. Málokdy člověk dostane druhou šanci.“
„Právě jsem přišel o tu svoji.“
Zarazila jsem se, najednou mi to všechno došlo. Mrtvý člověk, seslaná kletba… Azkaban. Udělalo se mi zle a ani jsem se nesnažila uhodnout, jak se asi cítí Severus. Pořád tam seděl a téměř bez hnutí se díval na to tělo. Nadechla jsem se.
„Byl to Brinstow?“
„Nevím, spíš ne. Rozhodně si nemyslím, že bych ho už někdy dřív viděl. Prosím, zkus poslat patrona na ministerstvo. Já bych teď neměl používat hůlku, budou ji prověřovat.“
„Co když to nepůjde? Viděl jsi, co tu kouzla vyvádí za psí kusy… A vůbec, vždyť já patrona vyčarovat neumím.“ Cítila jsem, jak se mi oči zalévají slzami. Všechno se ve mně stahovalo představami, co se asi bude dít. Ministerstvo, bystrozorové, vyšetřování. Zavřou nás, to jediné by bylo celkem jasné. Severus se zvedl, a i když bych to měla být já, kdo bude utěšovat jeho, bylo to přesně naopak.
„Řekl bych, že to zvláštní matoucí kouzlo pominulo, když zemřel. Nevím, jestli ho způsobil on, nebo někdo jiný, proto musíme zavolat ty bystrozory. A patrona vyčaruješ, učil jsem tě to.“
„A nikdy se mi to nepovedlo.“
„Třeba jsi neměla tu správnou vzpomínku…“
„Myslíš, že teď už ji mám?“
„Doufám v to.“
Poodstoupila jsem a vytáhla hůlku. Nadechla jsem se a snažila se ze všeho, co mě v uplynulých dnech potkalo, vykřesat to nejhezčí, to nejsilnější co mě potkalo. Nadevšechno mi v mysli vytanul ten polibek. Tak bláznivý, tak intenzivní…
„Expecto patronum!“ vykřikla jsem. Namodralý proud, který vyšlehl z hůlky, byl tak silný, až jsem si podvědomě ukročila. Vzápětí se zformoval do podoby jezevce a čekal, než jsem mu řekla vše, co měl vyřídit.
„Seve, za kým ho mám poslat?“
„Nerad to říkám, ale nejlepší bude, když půjde za Potterem.“
„Za Harrym?“
„Ano přesně za ním. Myslím, že bude potřeba, abychom tu měli někoho, kdo bude na naší straně o trochu víc, než ostatní.“
Pokývla jsem a modrostříbrný jezevec zmizel. Sedla jsem si k Severusovi a přimáčkla se na něj. Byla zima, i když chlad, který jsem cítila, nepřicházel zvenku, ale zevnitř. Severus prolomil mlčení. Bylo vidět, že se vyhýbá pohledu na mrtvého i rozhovoru o něm. Místo toho se mě zeptal na věc, kterou jsem mu sama chtěla sdělit, ale nejspíš jindy, při mnohem příjemnější příležitosti.
„Co to bylo za vzpomínku?“
Pousmála jsem se.
„Nevíš?“
„Tuším.“
Než jsem ho stihla ujistit, že tuší správně, vzduch nedaleko nás rozvlnil. Nejdříve se objevil můj patron, a hned po něm mladý muž s kulatými brýlemi a s ním dva další, starší a nesmírně důležitě se tvářící. Zvedla jsem se a vykročila k mladíkovi.
„Vy musíte být…“
„Harry Potter, bystrozor. Tihle dva jsou Dempsey a Makepeace, moji kolegové a tak trochu dozor. Vy jste Rose… Viděl jsem vás dnes v novinách.“
Přikývla jsem. Ach ty nešťastné noviny. Ty už mi nikdo neodpáře, i když ve světle nastalých událostí mi kauza s Denním věštcem přišla naprosto malicherná. Jeden ze starších bystrozorů už mluvil se Severusem a Harry mě pořád mlčky sledoval, jako by čekal, co mu řeknu. Mně ale do řeči moc nebylo.
„Rose, řeknete mi, co se tu stalo?“
Popsala jsem mu situaci. Střídavě se mračil, a vrtěl hlavou. Nakonec zasmušile prohlásil, že tohle nevypadá dobře. Odešel k Severusovi a ke mně se přitočil Makepeace, nebo ten druhý, netušila jsem, který je který.
„Slečno, bude lepší, když se vrátíte do školy. Budete předvolána k výpovědi, ale nejprve musíme důkladně prozkoumat místo činu a vyslechnout pachatele.“
Škubla jsem sebou.
„Pachatele? Koho myslíte? Severuse? Vždyť to byla nehoda!“
„Nehoda? Smrtijed a nepromíjitelná kletba, to k sobě patří jako chléb a máslo, milá slečno. Sama jste řekla, že jste vlastně nic neviděla.“
Obestřela mě naprostá hrůza. K Severusovi už mě nepustili a těch pár pohledů, co jsme si stihli vyměnit, naprosto vypovídalo o našich pocitech.
Během chvilky se začali všude objevovat novináři s fotoaparáty. Dokonce jsem zahlédla i sytě zelený kostýmek Holoubkové. Jen okamžik na to se sem přemístila i profesorka MacGonagallová, poslali pro ni, aby mě vyzvedla.
Objala mě téměř mateřsky. V jejím obličeji byl znát smutek, když se ještě ohlédla po Severusovi. Pak najednou trhnutí, a než jsem se nadála, stály jsme uprostřed ředitelny. Rozplakala jsem se a Minerva mě k sobě ještě více přivinula.
„Je toho moc, děvenko. A tohle je zlé, hodně zlé. Budeme muset hodně pátrat, abychom očistili Severusovo jméno. Promluvte si s přáteli, dejte hlavy dohromady, protože ať se stalo cokoliv, postaral se o to někdo, kdo chce, aby Severus trpěl.“
„Vy,“ vzlykla jsem. „Vy věříte, že to neudělal?“
„Naprosto. Albus Severusovi bezmezně důvěřoval a i když jsem dříve byla na pochybách, tak dnes už vím, že ta důvěra byla oprávněná.“

5 komentářů u „Z nebe až na konec světa 12

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *